milujemeceskydrahy.com

26. července 2017 v 22:21 | alleswirklichgute |  pro šmejdy
Zjistila jsem, že by články měly mít nějakou pointu. Moje nemají. Jen aby nedošlo k nedorozumění, že čekáte pointu a žádná nepřijde.

Jinak příjezd do reichu byl normální jako příjezd kamkoli jinam. Nijak Vás neohromím ani nepobavím vtipnou historkou, jak jsem ztratila kufr nebo nastoupila do špatnýho vlaku. Sorry, jako.

Příprava na rok v reichu byla stejná jako příprava na jakoukoli zkoušku mýho čtyřletýho studia na vysoké škole. Žádná. Němčinu jsem si snažila zopakovat po vypití dvou litrů piva a pár pochybných koktejlů, který namíchal 16 letý bratranec mýho bratrance, a to tak, že jsem při konverzaci s německým Portugalcem dokázala říct "ja" a "tut mir leid". Povědomí o Německu je pořád dost pochybný i přes znalost velkého množství vtipů narážející na období druhé poloviny 30. a první poloviny 40. let 20. století. Abych našla i něco pozitivního, zvládla jsem si například koupit kufr ve výprodeji Tesca. V Česku. Nejdřív se mně zdál jako "víc než dostačující" a já na sebe byla celkem pyšná, co za poklad jsem ulovila za 1049 Kč. Poté, co jsem do zavazadla naskládala veškerou obuv, moje plány na jeden kufr musely ustoupit jako Paulusova vojska u Stalingradu.

Po cestě mě překvapila jediná věc a to neochota lidí pomoct nebohé dívce, která vláčí velké množství zavazadel. Ne, že bych byla normálně zvyklá na jiný chování, ale ve skrytu duše jsem doufala, že za hranicemi je to lepší. Není. Měla jsem spíš pocit, že mně někteří chtějí pomoct ze schodů dobře mířeným kopancem do nejspodnější části zad. Lidově řečeno do prdele. K tomu všemu jsem musela být svědkem hašteření prostorově nevyváženého ruského páru, které bylo zakončeno nepřeslechnutelným říhnutím zástupce silnějšího pohlaví.

Díky za obohacení mýho života.


Abych to neprotahovala, samozřejmě jsem úspěšně dojela a paradoxně celkem komfortně. I když byl vlak přeplněnej až po střechu, sezení na schodech u dveří nebo vedle záchodů je mnohonásobně pohodlnější a bezpečnější, než sedadlo v první třídě ČD. Ne, že bych si tu první třídu mohla dovolit, ale jednou jsem na ni byla pozvaná, takže mám právo srovnávat. (Prý je moderní si kopnout do ČD, tak mně to nedalo).


Jak jsem už naznačila na začátku, rozhodně pointu nečekejte. Jen jsem chtěla vypíchnout pár zajímavých a neopakovatelných okamžiků, které se mi navždy vryjí do paměti. Díky mozku. Taky bych Vás, šmejdi, ráda upozornila, abyste si na přestup ve Vídni nechali víc než šest minut. Jako dá se, ale úplně na klid to není.

Jo a moc nemíchejte chlast. Druhej den je to celkem hnusný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama