A proč vlastně ne?

13. září 2017 v 15:17 | alleswirklichgute |  pro klasiky
Ted´, když hlídám děti a jsem s nimi v každodenním kontaktu, často přemýšlím nad tím, jaká jsem byla já jako dítě. Nevím, jestli sebe jako dítě dokážu dobře popsat, ale ona je to vlastně záležitost vnímání. Rodiče mě vnímali nějak, kamarádi nějak, později se přidali učitelé a další lidé, kteří začli tvořit obraz mě samé, který jsem vlastně převzala. Následně jsem se na sebe dívala tak, jak mě hodnotili ostatní, tedy jaký obraz o mně vytvořili, tak jsem se vnímala.

Můj dětský mozek fungoval na bázi pochval a trestů. Tedy když jsem něco udělala a následovala pochvala, automaticky jsem si to zařadila do skupiny dobrých věcí. A stejně tak s trestem. Na tom není nic objevného, prostě takhle funguje psychika.

Já se tedy ztotožnila s věcmi, které moje okolí považovalo za správné a snažila jsem se chovat podle těchto nepsaných pravidel. Samozřejmě jsem přejala i některé vzorce chování a názory mých nejbližších, aniž bych je podrobila kritice. Dítě totiž věří autoritám a nepátrá po tom, jestli pravda je skutečně pravdou. A nebo já prostě autoritám věřit musela, protože se mnou nikdo nediskutoval. Byla jsem přece dítě.

Takhle jsem žila asi do svých 20 let, až jsem se najednou dostala do stádia, že mě ten život nějak nebaví a já nechápu proč dělám to, co dělám. Proto abych se zalíbila ostatním? Abych dostala další pochvalu? Aby o mně náhodou někdo neřekl něco špatného? Musela jsem si všechno uspořádat v hlavně a rozhodně se to nestalo ze dne na den. Jen moje nespokojenost se životem trvala skoro tři roky a moje fáze uspořádávání si myšlenek oslaví brzy rok. Nyní můžu prohlásit, že se cítím šťastná, ale svoje místo pořád hledám. Ale ono je to asi dobře. Nebráním se novým věcem a život beru tak, jak ke mně přichází.
Někdy si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych některé autoritě řekla: "A proč vlastně ne? Proč to prostě neudělat jinak?" Nicméně jsem vděčná, že si to uvědomuju aspoň teď a pevně doufám a věřím, že moje děti si postaví hlavu a zeptají se: "A proč vlastně ne?" A moje předsevzetí je, s nimi vést diskuzi a ne je jen donutit věřit jedné pravdě. Přinejmenším mám další malý - velký životní cíl.
 

Další články